Na tom, že klimatická změna je důsledkem lidské činnosti, se od ČR na západ shodnou nejen vědci, ale i politici bez ohledu na politickou příslušnost. Žijeme v Antropocénu, v historické a geologické epoše, kdy se člověk stal zásadním činitelem ovlivňujícím chod planety. Z Pražských strategických dokumentů v oblasti klimatu bohužel mimo jiné vypadl důraz na průběžné vyčíslování emisních dopadů z výstavby. Emise z těžby materiálů a průmyslové výroby cementu přitom představují cca 7 % všech emisí oxidu uhličitého na světě. Beton tak představuje jeden z nejvíce destruktivních materiálů na planetě. I proto globální meeting COP 24 definoval potřebu zohledňování tzv. vtěleného uhlíku (embodied carbon).
Tento měřitelný ukazatel poukazuje na celkovou uhlíkovou stopu z výstavby, neboť vyjma emisí ze stavební činnosti zahrnuje i výrobu, těžbu a dopravu stavebních materiálů. Oxid uhličitý, který je takto “vtělen” do novostaveb, tak podle některých údajů představuje cca 50 % všech emisí CO2 z konkrétní stavby během celého jejího života, a je tak v dlouhodobém horizontu – s přičtením dalších emisí a externalit ve formě polétavých částic či hluku – zásadní oblastí, kterou musí současní politici a urbanisté urgentně řešit.
V příštím volebním období by proto Praha měla vytvořit tým, který jasně nastaví pravidla a politiky, které povedou k systematickému snížení těchto emisí a externalit v zájmu mitigace dopadů a projevů klimatické změny.
O tématu i nevážně
Pokud budeme i nadále ignorovat emisní externality spojené s městskou stavební činností, naše modrá koule bude brzy připomínat spíš betonovou krychli.
